Moc jsem chtěla jet do Prahy a setkat se s rodinami i jednotlivci a podpořit maminky v očekávání. Máme 3 děti (2 kluky – 9 a 7,5 roku, a holčičku – 20 měsíců).
Před třemi lety jsme dostavěli dům, na který jsme si museli hodně půjčit. Oba pracujeme, tak jsem byla ráda, že to zvládáme vše splácet. Říkali jsme si, že další dítě za těchto okolností již nepřipadá v úvahu, přesto pořád jako by mi něco chybělo. Asi po týdnu jsme jeli s manželem od rodičů, oba jsme se na sebe podívali a nezávisle na sobě řekli: „Bůh nás neopustí a postará se o nás.“ Vždycky se postaral. Požehnal nám miminkem. Narodila se nám krásná holčička. Než se narodila, naši známí a kamarádi nám začali nosit – i když jsme o nic nežádali – oblečení, kočárky, plény atd. Tak jsme zakusili Ježíšovu odpověď na naši důvěru, kterou jsme do Něho vložili.
Na pochodu se mi moc líbilo, jak se dospělí i hodně dětí modlili a zpívali a prožívali to opravdově. Chtělo se mi pořád plakat nad usmrcováním nevinných mláďátek a nad pocitem zoufalství, že hodně žen se nemá komu svěřit, že nemá pevný bod svého života, jímž je Bůh.
Děkuji bratřím minoritům, že nás vzali sebou, a manželovi, že chtěl jet se mnou.
Martina
