Na slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie předvedl brněnský herec Miroslav Gabriel Částek v kapitulní síni kláštera bratří minoritů recitaci mariánské poémy Václava Renče „Popelka nazaretská“ za doprovodu scénické hudby Zdeňka Pololáníka. Stalo se tak u příležitosti 100. výročí narození českého katolického básníka Václava Renče, které připadlo na 28. listopad.
Již staří Římané říkávali: Inter arma silent musae – mezi zbraněmi mlčí umění. Jinými slovy: Tam, kde vládne násilí a krutost, tam nevzniká žádné hodnotné umění. Jenže historie už mnohokrát ukázala, že tato věta nebyla vždycky pravdivá. Důkazem jsou mimo jiné i život a dílo autora Popelky nazaretské Václava Renče.
Pocházel z Vodochod u Roudnice nad Labem, kde se narodil v řemeslnické rodině. V Praze vystudoval filozofickou fakultu a ukončil studium doktorátem r. 1936. Poté pracoval jako redaktor nejrůznějších časopisů, od r. 1942 jako spisovatel z povolání, po válce se stal dramaturgem Národního divadla v Brně. To již měl za sebou několik básnických sbírek (Trojzpěvy, Vinný lis aj.) a divadelních her (Černý milenec, Císařův mim aj.). Psal i literární studie, nejznámější je o Juliu Zeyerovi.
Jeho nejhodnotnější díla však vznikla tam, kde by to nikdo nečekal: v komunistickém kriminále. R. 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou, která existovala pouze ve fantazii vyšetřovatelů StB, odsouzen ke 25 letům vězení. Trávil je převážně v koncentračním táboře v Leopoldově. Totalitní moc si s ním zahrála neobyčejně krutě. R. 1960 byl na amnestii propuštěn, když ale vycházel z vězeňské brány, zastoupili mu cestu dva příslušníci StB, aby mu sdělili, že jeho omilostnění bylo zrušeno. Musel se vrátit zpět do vězení a definitivně se dostal na svobodu až r. 1962. Po mnoha peripetiích získal místo dramaturga Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Zemřel v Brně r. 1973.
Během 11 let vězení napsal svá nejkrásnější díla: mariánské básnické poémy „Pražská legenda“ a „Popelka nazaretská“. Přesněji řečeno je nenapsal, ale zesumíroval v hlavě, protože vězňům nebylo dovoleno nic psát. Recitoval je svým spoluvězňům a teprve po návratu domů všechno svěřil tužce a papíru.
Ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij jednou řekl: Svět stojí na třech hodnotách – na pravdě, na dobru a na kráse. Jsou to Boží dary, které se nepodařilo zničit žádné pozemské tyranii. Jejich největším ztělesněním byla Neposkvrněná Panna Maria. Tam, kde tyto hodnoty byly v úzkém spojení s ní, rozkvetly do fantastické velikosti i v prostředí nejbrutálnějšího násilí a zločinu. Klasickým dokladem je sv. Maxmilián Kolbe, jenž celý život zasvětil šíření úcty k Neposkvrněné Panně. V nacistickém koncentračním táboře Auschwitz dovršil toto své dílo dobrovolnou obětí vlastního života za spoluvězně, otce rodiny. Dobro zde zvítězilo navzdory přímo bestiálním podmínkám, dobro spjaté s Neposkvrněnou Pannou Marií.
Zde můžeme vidět analogii k Popelce nazaretské Václava Renče. Tady, v komunistickém kriminále, kde vládl podobný nelidský teror jako v nacistickém Auschwitzu, se podařilo takřka proti všem předpokladům logiky vězni Václavu Renčovi vyzpívat Panně Marii svoji lásku, oddanost a vděčnost těmi nejkrásnějšími a nejvznešenějšími verši, které navždy zůstanou vzácným klenotem české poezie. Krása, v tomto případě umění spojené s Neposkvrněnou Pannou, zvítězilo i tady v těch nejhorších myslitelných poměrech stejným způsobem, jako zvítězilo dobro v případě sv. Maxmiliána v Auschwitzu.
Okřídlená věta starých Římanů „inter arma silent musae“ se v tomto případě nepotvrdila. Pravdivým se ukázal její pravý opak: Inter arma non silent musae – mezi zbraněmi nemlčí umění, nemlčí krása. Tu krásu, která je spjata s Matkou Boží Pannou Marií, se nepodařilo a nepodaří zničit žádné antihumánní totalitě. Václav Renč a jeho Popelka nazaretská jsou toho názornou ukázkou.
-rm-
