O víkendu od 16. do 18. března jsme se s naším spolčem vydali spolčit se mezi sebou a s naším Pánem na Vysočinu do Žďárce. Na zdejší krásné faře, v malebném kostele sv. Petra a Pavla a v jejich blízkém i vzdálenějším okolí jsme zažili něco, co sice nedá popsat, ovšem zároveň o tom stojí za to pár řádků napsat 
.
V pátek po příjezdu a základním průzkumu střechy nad hlavou proběhlo postupně nasycení tělesné při společné večeři i duchovní při společné adoraci. Večer pak přišly na řadu společenské hry, u kterých jsme se nejen hodně nasmáli, ale třeba i poučili. Určitě znáte v poslední době velmi populární hru „Česko“. To by jeden neřekl, kolik tak malá republika, jako je ta naše, může v sobě skrývat zajímavostí, které do rozehrání této hry zůstaly tajemstvím.
Den sobotní měl hned několik vrcholů. Pokud bychom měli být velmi praktičtí (a možno trochu přízemní), tak už každé společné jídlo bylo díky kreativitě těch z nás, kteří ho připravovali, gurmánským zážitkem (tedy tak trochu vrcholem dne ). Ještě jednou díky vám, kuchaři! Ovšem jak jistě každý ví, tak nejen chlebem živ je člověk. Čekala nás pouť k Panně Marii Nanebevzaté do Tišnovské Nové Vsi. Po cestě byla chvíle nejen pro ztišení, ale i pro rozjímání nad Božím slovem. U Panny Marie jsme pak strávili milé chvíle v modlitbě. Zpáteční cesta na faru do Žďárce byla tak trochu i obrazem cesty životem. A to zejména ve chvíli, kdy jsme se spontánně zavěšeni jeden do druhého a s písní na rtech rozhodli sejít z cesty a jít zkratkou přes les. Jak se později ukázalo, tato zkratka byla sice delší, za to horší cestou (slovy klasika). Na tuto turistickou – málem horolezeckou – zkušenost, se lze podívat i očima duchovníma. Když si člověk v životě (us)myslí, že si volí kratší a lepší cestu, a tou se vydá (a to někdy „stůj, co stůj“), pak v konečném důsledku je rád, když vůbec projde všemi těmi stržemi bez zranění. Což byl prakticky i náš případ. Ale díky Bohu jsme zvládli najít cestu zpět a vrátit se společnými silami na tu cestu správnou. Kéž by tomu tak bylo vždy i v životě…. Na závěr dne jsme pak v kostele prožili to nejvíc, co lze – mši svatou. Takže tady může pozorný čtenář objevit ten opravdový vrchol dne. Čas spánku jsme si pak poněkud zkrátili společným zpíváním a hraním, ale nikdo ze zúčastněných jistě nelitoval.
Neděle se pak nesla v radosti. Přispělo k tomu i to, že v hospodářství babičky Evči (tedy jedné z nás) se dopoledne narodilo krásné jehňátko. To jsme ostatně mohli sami vzápětí zhodnotit, protože babička Evči bydlí naproti žďárecké faře. Společně strávená mše s místními, kterou sloužil otec Piotr, byla – doufáme – povzbuzením pro nás i místní. Čas jsme si v den Páně našli i na duchovní rozhovor, kdy nám k dispozici byli jak otec Piotr, tak sestra Michaela. Po výborném obědě v místní restauraci se pak už pomalu začalo schylovat k úklidu, balení a návratu do Brna.
Je určité, že mnoho z naší víkendovky zůstalo neodtajněno. Ovšem důvodem je ohled na vás, milí čtenáři, neboť psát by se dalo dlouze a … dlouze a… kdo to má potom číst, že?
Ovšem snad je patrné, že celý víkend se nesl ve znamení přátelství, radosti, modlitby, sdílení se, her, zpěvu… zkrátka odpočinku v Boží přítomnosti.
Díky Bohu – Deo Gratias!
Pepa Stehlík
Pár foto momentek 🙂
