Přijmout smysl života
Noel, Catherine, Cathy, Tom, Chuck, Bob. Šest postav, šestero osudů, šestero příběhů. Písničkář a muzikant s podmanivým úsměvem, jemuž se rozpadly iluze o lásce a slávě. Mladá osamělá žena, poznamenaná tím, že vyrůstala s deficitem lásky v neúplné rodině. Krásná vzdělaná mondéna, manželka a matka, prahnoucí spolu se svým mužem zejména po vzrušujícím životním stylu, zábavách, dokud ji nezaskočí manželova nevěra. Úspěšný politik, kterému se rozpadl život na kusy, když narazil na odvrácenou stranu politické reality. Drsný chlapík, válečník z vietnamských bojišť, poznamenaný konflikty s despotickým otcem, obelstěný nepravým zbožštěním chlapácké tvrdosti a fyzické síly. Homosexuál, jehož život si podmanily alkohol a drogy, umírající na AIDS. Šest lidí, zástupců milionů obětí dnešního znejistělého světa. Všechny je spojuje touha po úniku z pustiny falešných hodnot, touha po naplnění, po smyslu života.
Výpověď šesti protagonistů filmu americké produkce Místo zvané domov zhlédli účastníci lednového setkání rytířstva Neposkvrněné v prostorách staré fary minoritského kostela, kde se – my rytíři a rytířky – pravidelně scházíme. Po celou jednu hodinu nás hrdinové (a ještě uhlazený elegantní prošedivělý průvodce filmem), jeden po druhém, postupně a několikrát, vždy uchopili za ramena, a z očí do očí, s tváří dokořán, nám svěřovali svá tajemství, shrnutá do podtitulku dramatického díla: Film o hledání smyslu života – svědectví několika lidí, hledajících odpověď na nepokoj svého srdce, kteří nalezli pokoj u Boha.
Film je určen každému, kdo hledá kotvu, jistotu, lásku, pravé hodnoty, pravý domov v současném zraněném, na Boha často zapomínajícím světě. Neklade pouze otázky, nabízí též ústy svých aktérů odpovědi: „… Jestli jsi skutečný, chci tě poznat,“ prosí jeden z nich. „… Odevzdal jsem Ježíši svůj život, smířil se s církví, zavolal otci a poprosil ho o odpuštění. … Chtěl jsem spáchat sebevraždu, dojal mě ale pohled na Ježíše a pochopil jsem, že se za mě obětoval. … Zamilovala jsem se do Boha a děkovala mu za lásku. … Díky Boží lásce jsem pochopil svoji pýchu, touhu po moci a penězích. … Sousedka mě vzala na bohoslužbu a tam jsem začala volat Boha a vztáhla ruce k Ježíši,“ přiznávají ostatní.
Na co jsem to ale jen pozapomněla? Ano, už to mám: nejsem zrovna příznivkyní současných amerických filmů. Jejich tvůrci často nemyslí na míru – tady se jim utrhne ruka s kořením, tam zase uberou soli. Rádi sklouznou do sentimentality. Zapomínají, že méně znamená někdy více a jejich výpověď že potom ztrácí na síle. Ani film Místo zvané domov se chvílemi nevyhnul těmto nebezpečným úskalím. Přesto by ho měl vidět každý, kdo zabloudil. Svůj díl pravdy si v něm určitě najde.
Jana Novotná, rytířka Neposkvrněné
