Prvního května zahájili věřící poutní sezónu na Cvilíně. U Matky Boží Sedmibolestné se příznačně v den liturgické památky sv. Josefa Dělníka sešly Mariiny děti z různých koutů republiky – kromě domorodců zněl na cvilínském kopci brněnský hantec, těšínské „po našimu“ či kratka ostravština věřících z Havířova.
Poutní den byl zahájen v klášterním minoritském kostele ve městě, odkud se průvod desítek poutníků vydal skrz město nahoru na Cvilín. Vyprovázely je prosby pronášené v kostele, jejichž ozvěnou byla vždy odpověď „Pane, žehnej nám na naší cestě.“ Vše pak bylo zakončeno svátostným požehnáním v samotném závěru programu celého dne, tedy jakýmsi symbolickým vyústěním proseb. A co se dělo mezitím?
Tak především byla v takřka zaplněném chrámě sloužena mše sv., při níž se u oltáře shromáždilo pět kněží, přičemž další dva obšancovali zpovědnice, aby byli k dispozici penitentům. Hlavním celebrantem byl o. Marcel Krajzl, toho času farář v Havířově. Pozastavil se nad dvěma průvodními jevy celého Mariina života – bolesti a radosti. Mimo jiné zmínil, že kromě kostela Panny Marie Sedmibolestné existuje i kostel Panny Marie Sedmiradostné a že přitom nejde o dvě Marie, ale vždy jen o jednu jedinou, o tu, která pociťuje ve svém životě obé – radost i bolest. A ty doprovázejí i nás, ostatně jako poutníci podstupujeme třeba při výstupu sem po schodech na Cvilín bolest, abychom posléze zakusili radost, řekl zhruba P. Marcel. „Nesmíme se nechat bolestí zvetit, ani radostí přespříliš ovládnout,“ varoval, aby na závěr své promluvy připomněl slova kohosi moudrého: „Hlavu můžeme mít v oblacích, ale musíme přitom stát nohama na zemi.“
Po mši sv. následovalo agapé, při němž měli poutníci možnost setkání a sdílení. A protože nejen chlebem a klobásou živ je člověk, došlo opět i na stravu duchovní. Br. Bohdan měl přednášku na téma Loretánských litanií, při níž kromě shrnutí historie vzniku Loret. Litanií, promluvil rovněž na téma vybraných invokací a krátce nastínil jejich význam. Poté se ujal role předzpěváka a poutním kostelem se linuly přelíbezné tóny Loretánských litanií a lidé se zraky upřenými na sedmkrát probodené Srdce Nejsvětější Panny opakovali „oroduj za nás“, jakési vyznání lásky Matce Boží, jak ve své přednášce trefně podotkl br. Bohdan. A pak už se za zvonění zvonku neslo ke všem přítomným a na dálku i těm, co mají ve svém srdci, svátostné požehnání.
Libor Rösner
